Hráč:

Lya

Body:

?

Drachmy:

?

Tabitha Mallory

Dcéra Poseidona

Vedúca zrubu

Vek: 17

Božský rodič v minulosti:

Inventár

1/0

Povaha

Tabitha, drobná blondýnka, velké srdce. To může být kdekomu jasné už od prvních chvil, co s ní mluví. Mnozí se právě u tohoto zastaví a dál nepátrají, vidí ji jako osobu s dobrým srdcem, ale o víc se nezajímají, nestarají. Možná to bude tím, že se na první pohled nezdá ani tolik zajímavá, prostě obyčejná holka, co je na tom zvláštního? Jenomže toho ukrývá mnohem víc, než se zezačátku zdá.
Když mluví, většinou hodně gestikuluje. Občas vypadá trochu jjako kdyby dostala záchvat, zejména když je rozzuřená, což se mimochodem nestává moc často, nebo něčím hodně rozhozená. A zase když zrovna nemluví, má pořád tendenci kousat si spodní ret, nebo si hrát s pramínky vlasů. Těžko říct, jestli tím udržuje, nebo odvádí svou pozornost, možná tak trochu obojí, ale to už je nejasné.
Je určitě jedním z těch lidí, kteří vám řeknou všechno narovinu, ale jakmile se jedná o jejich vlastní pocity, ještě si dvakrát rozmyslí, jak moc sdílní budou. Není to nic špatného, jen se tak snaží chránit. Dokonce si to sama o sobě ani neuvědomuje, je to pro ni už docela obvyklé. Pokud jí něco přijde vyloženě jako blbost, nebo se jí nelíbí, jak se situace vyvíjí, vždy se mileráda ozve. Umí se sice podřídit, do ano, vlastně je docela přizpůsobivá, ale ne vždy dokáže vše jen tak zkousnout. Je přeci jen stále taky lidská bytost a její trpělivost má nějaké hranice, což je taky docela dobré vědět. Vydrží toho opravdu hodně, dost věcí vám odpustí a i když ji budete sebevíc štvát, nebude kdovíjak výrazně reagovat. Většinou se ale časem stáhne do tišší formy, když to hrozné chování pokračuje, už jen odsekává a není s ní moc řeči. Nevynadá ale do chvíle, kdy její pohárek trpělivosti přeteče, to potom taky dokáže vybuchnout jako sopka, velmi nebezpečná sopka. Nicméně to nebývá zvykem, je opravdu člověk, který většinou zachová chladnou hlavu a věci přejde, jako by mu byly jedno, i když ji některá slova mohou zranit, urazit, nebo rozzlobit. Navenek to dá znát až po čase. Ale mimoto je vcelku přátelská, tedy ne, že by měla potřebu chodit za každým druhým člověkem, kterého potká a snažila se s ním navázat přátelský vztah, to určitě ne. Je spíše otevřená možnostem a když už se naskytne nějaká příležitost, ráda si přátele udělá. Nutně jich kolem sebe nepotřebuje příliš velké množství, stačí jí pár dobrých přátel, kterým bude věřit. Důvěra se u ní nezískává tak snadno, spíš časem, ona je naopak ale velmi důvěryhodný člověk. Z nějakého důvodu v lidech vzbouzí pocit, že jí můžou věřit, je totiž čestná, tajemství by nikdy nevyzradila a svým způsobem má také tu ženskou empatičnost a schopnost vydedukovat z pár slov pocity, které člověka tíží. Je sice docela špatná v utěšování, alespoň to si myslí, ale snaží se alespoň trochu pomoct. Posluchačka je vskutku výborná, možná je to i lepší, než kdyby mluvila ona sama. Sice se občas zdá jako extrovert, který nikdy nesklapne, ale to bývají pouze velmi výjimečné situace. Zase ví, kdy má být zticha a poslouchat, to dělá zase často. Naslouchá lidem, naslouchá přírodě, větru i vodě. Cítí se potom víc volná, vzbuzuje to v ní pocit štěstí, pokud je šťastné i její okolí. No když není, její pocity rychle ochladnou a s nimi i ona sama. Je citlivá a vlídná, jemné stvoření, nicméně to neznamená, že nemůže být i opakem. Jde především o situaci, ve které se nachází. Když se stane něco, co ji zasáhne, nebrečí ani nenaříká, jen přemýšlí a čeká, kdy to přejde. Ve většině situací je ale taktní, nechce nikomu ublížit. Božínku jen to ne. Má naprosto jasno v tom, že nikomu nechce ještě víc přitížit, někteří lidé jsou citlivější a rozhodí je kde co. Ona je sice také citlivá, ale tolik to neprojevuje, je vlastně docela klidná a zdá se, že také vyrovnaná. Zdá se. Každý má přeci nějaký ten bod zlomu, správně? Ten měla i ona, bolelo to, vlastně to bylo tměř nesnesitelné, ale přesto tady stojí a napovrch se zdá, jako by se ani nic nestalo. Stále má nějaké sebevědomí, není arogantní, ani domýšlivá, spíše má takové to zdravé sebevědomí. Je to dobře, ne? Člověk potom nepropadá, nebo alespoň většinou. Stane se, že je k sobě poměrně kritická, ale chce se jen zlepšovat, posunout se dál. Nic se nemá přehánět, že ano. A to ani nedělá, ví, že všeho moc škodí. Dokáže také uznat svou chybu, omluvit se člověku, který si její omluvu zaslouží. Nestává se moc často, že by někomu ukřivdila, ale ale ojediněle? To ano.
Občas se trochu zdá, že má k přírodě lepší vztah než k lidem. K přírodě, ke zvířatům. No taky jak kterým. Není ale pravda, že by raději byla v přírodě, než s přáteli. Něco jiného už potom je být s přáteli v přírodě. Procházet se po lesích, loukách, nebo při jezeře. Možná tam nejvíce. Má také ráda pláže, ty jsou vskutku skvělé. Samozřejmě, že je vše veselejší, když není sama, ale občas i to potřebuje. Být sama v přírodě, získat novou energii, protřídit si myšlenky a vše si trochu urovnat. Jedna z věcí, která na ni docela působí, je prostředí. Když se lidi kolem ní smějí, občas se uchechtne taky. Když jsou smutní, nejásá. A pokud je sama, vnímá náladu visící ve vzduchu. Například počasí na ni má vliv. Jenomže to částečně snad na každého. Když je vše pochmurné, nechce se jí nic dělat, ale sama sebe se snaží přemluvit, aby se zvedla, přemohla svou lenost a přiložila ruku k dílu. Je vytrvalá, vždy se snaží rozdělanou práci dokončit, no je také zodpovědná, ač vůči sobě poněkud náročná.
A tak, když už ji člověk pozná, není tak obyčejná, že? Být v její přítomnosti znamená většinou užívat si přírody kolem. Nikdy moc dlouho nevydrží na jednom místě, raději se prochází, nebo ještě lépe, plave. Usmívá se, když má důvod, no a občas jen tak, aby někomu zvedla náladu. Nedá se popsat jako velký extrovert, ale ani k introvertovi bych ji nepřirovnala. Je zkrátka...no, Tabitha.

História

V jaký den přesně se Tabitha narodila, nikdo neví. Matka ji neodložila a otce v životě ani neviděla. Vlastně ani matku. Vypařili se, nebyly po nich ani stopy. Ocitla se u rodiny, která byla prý s tou jejich pokrevně příbuzná. Děti neměli a Tabithy se ochotně ujali. Oni věděli všechno. Všechno o malém nemluvňátku, které chovali v náručí a noc co noc klidnili jeho pláč. Její.
Když měla Tabitha pět let, její tetička a strýček se rozhodli, že se přestěhují do města New York. Pro Tabbs to bylo lehké. Vcelku. Byla ještě malá a stěhování jí nepřišlo jako špatný nápad. Neprotestovala a ráda se s nimi přestěhovala. Nevěděla, co za tím je, ale když se začínali stěhovat čím dál častěji, začalo jí to být až podezřelé. Vždy, když si našla přátele, najednou se přestěhovali do jiného města. Cestovali tak po jižní, střední i západní Americe. Bydleli v různých státech, v různých městech. Skrývali se za tím, že jí chtějí ukázat svět. Nechtějí, aby byla zavřená na jednom místě. Brala to. Důvěřovala jim. Stejně, jako všem.
Vyrůstalo z ní usměvavé děvčátko. Stále se smála, ke všem se chovala mile a lidem, kteří potřebovali pomoc, s chutí pomohla. Teta i strýc za ni byli rádi. Nebála se přiložit ruku k dílu, že by si snad ušpinila ruce. To ne. Ba naopak. Jako malá dělala hrady z bláta a vůbec jí nevadilo, že potom byla celá špinavá. Ráda se potom dlouhé hodiny koupala v horké vodě s pěnou. Vlastně se ráda hodiny koupala za jakékoli příležitosti a to nejen ve vaně.
Často jezdívali k vodě. Ať už k moři, nebo nějakému velkému jezeru. Občas se takhle sbalili uprostřed noci, zničehonic. Tetička a strýček probudili Tabithu a řekli jí, ať si rychle zabalí, jedou kempovat. Říkali tomu půlnoční překvapení, protože tetička a strýček milovali překvapení. Nebo to alespoň říkali, ale když se jim na dlouhé hodiny schovala a potom vybafla, byli opravdu rozhněvaní. Říkali jí, že se o ni báli a že tohle dělat prostě nesmí. Báli se o ni. Ale vždyť ona nebyla vystavená žádnému nebezpečí. Byli až moc opatrní, někdy přehnaně, tedy hlavně tetička. To strýček zezačátku taky, ale od jejích desíti let to začínalo být poněkud...jiné. Strýček byl totiž nemocný, nevěděla, co mu je, říkala jí to tetička. "Strýček je nemocný, neboj se Tabitho, brzy se uzdraví," ale jeho stav se nelepšil. Vše mu bylo jedno, jen seděl na gauči a sledoval prostor před sebou. Někdy hodiny pozoroval vypnutou televizi. Tetička ho každý půlrok naložila do auta a odvezla je do nového bytu, nebo na kempování. Bylo to zvláštní, celé to bylo opravdu moc, moc podivné.
Tehdy jí bylo třináct let, když si teta zaběhla do kadeřnictví. Říkala, že to nebude trvat dlouho, ale že si musí nechat ostříhat vlasy, protože už jí zavazí. Nosila vždycky takový ten krátký sestřih, neměla úplně holou hlavu, ale moc dlouhé vlasy nikdy nenechávala. Říkala, že se potom nemůže soustředit na řízení, ani na chození, když jí vítr pořád žene pramínky vlasů přes obličej. A tak tedy Tabitha čekala vedle strýce v jejich bytě na gauči, poslouchala jeho občasné žvatlání blbostí a doufala, že se tetička brzy vrátí. Strýc se ale náhle zvedl, sebral klíčky od auta a zamířil ke dveřím.

"Kam jdeš?" ptala se ho zvědavá Tabitha.

"Musím si pro něco zajet do krámu," odpověděl jí, zněl podivně normálně, takového si ho skoro ani nepamatovala.

"Vždyť nemůžeš řídit, strýčku," jenomže na to on nereagoval a tak šla Tabitha pro jistotu s ním. Moc se jí to nelíbilo, ale co malá holka zmůže? Sedla si na místo spolujezdce, zatímco on natartoval motor. Pomalu vyjeli, Tabitha sledovala podivnou cestu, kterou volil, zdálo se, že jedou spíš k benzínce.

"Kam jedeme, strýčku? Říkal jsi, že musíš do krámu," řekla trochu nejistě a zkontrolovala, jestli je dobře zapásaná.

"Ale ještě musím natankovat auto," to dávalo smysl, ručička ukazovala, že už jsou skoro na suchu. Zastavili tedy na benzínce, Tabitha na chvíli opustila strýčka, aby se šla podívat po nějaké sladké tyčince, měla na ni chuť, když se vrátila, mohli vyrazit. Jenomže strýc nemířil do města, to ne. Ba naopak, střihl to jakousi cestou přes pole plné slunečnic, tak krásné květinky. Jel moc rychle, příliš rychle.

"Strýčku, co to děláš?" Tabitha panikařila.

"To nic, mé dítě, to nic," pohladil ji po vlasech. Vydral z auta co jen šlo, takovou rychlostí snad nikdy dřív nejela.

"Strýčku, za tímhle polem je jezero," a taky že bylo, jenomže to mu nevvadilo. Tabitha se pevně držela, bála se. Před nimi se objevilo jezero, o kterém mluvila. Snažila se šlápnout na brzdu, ale strýc jí bránil.

"To nic Tabitho, musíš přijmout svůj osud," zněl jako blázen. Zněl příšerně, děsil ji.

"Jaký osud? O čem to mluvíš, strýčku?" skoro křičela, jak se bála.

"Nestvůry jdou po tobě, drahoušku, nenechají tě být, dokud si tě nevezmou hlubiny!" poslední slovo vykřikl.

Auto sjelo do vody a pomalu se potápělo. Tabitha se rychle odepla a snažila se taky otevřít dveře, ale tlak byl příliš silný.

"Strýčku, strýčku!" naříkala, ale on se pouze usmíval. Začala plakat, nechápala co se děje. A mezitím, auto se začalo naplňovat vodou. Víc. Víc. Víc. Došla jí i poslední kapka vzduchu, až přestala cítit vodu, která se dotýkala její kůže, svět kolem, než ztratila i sebe.
"Kde je strýček?" zalapala po dechu, když se probudila před jezerem. Vyšvihla se do sedu a máchla kolem sebe rukama. Teta pouze zavrtěla hlavou. Tabitha byla už dost velká na to aby pochopila, že strýc zemřel. Ale proč ne ona? Byla si docela jistá, že se auto úplně potopilo, ale teta jí řekla, ať se neptá na žádné otázky. A tak se neptala. Bylo to příliš bolestivé, příliš čerstvé. Začínaly se jí zjevovat postavy, nazvala je duchy, ale tetička jí řekla, že je to jen z toho, co se jí stalo. Že má jen špatné sny, její šílený strýček se ji pokusil zabít, jenomže ona věděla, že nespala. "Mluvil o nestvůrách," připomínala jí pokaždé, když přišla řeč na jeho smrt. Pokračovali ve stěhování se a kempování, aby si připomněli doby, kdy bylo vše v pořádku. Teta jí opakovala, že se zbláznil, není to její chyba. Jenomže čím byla starší, tím víc o tom přemýšlela. Hledala logická i nelogická vysvětlení, ale pravdou zůstává, že na ten den nerada vzpomínala.
Po čase se začala ptát, požadovala odpovědi. Pravdivé odpovědi. S jejím rostoucím věkem tedy přišly i ty. Jednoho večera jí tedy teta řekla vše. O bohovi a lidské ženě, kteří spolu měli děťátko, ale ona zemřela při porodu a on nesměl zůstat, o netvorech, kteří dítě rostoucí v dívku pronásledovali, lovili, ale také o táboře, kde by pro tuto dívenku mělo být bezpečno. Bylo jí jasné, že mluví o ní, ale i když chtěla znát pravdu, toto pro ni bylo příliš matoucí. Musela vypadnout. Toulala se minuty, z těch se ale brzy staly hodiny. Tabitha se rozhodla, že půjde domů. Zamířila tedy pomalými krůčky k jejich bytu. Byla téměř na konci cesty, když blízko za sebou zaslechla kroky. Otočila se. Blonďatá žena vykračovala kousek za ní, nesla se jako pírko, nic divného. Zase se soustředila na cestu, jenomže kroky byly o něco rychlejší. Otočila hlavu. Opět ta žena, ale co to? Přišlo jí, že měla trochu tmavší vlasy. Znovu se otočila, tentokrát už jí to připadalo podivné. A když se otočila potřetí, černovlasá žena ji propalovala pohledem. Byla to ještě vůbec žena? Vyrůstaly jí křídla a Tabitha začala utíkat. Běžela co nejrychleji mohla, ale to monstrum ji dohánělo. Potom vzlétlo, jenomže Tabitha zahnula do uličky, příliš prudce. Schovala se. Do domu vešla bočním vchodem a stoupala co nejrychleji do druhého patra. Dveře bytu se s prásknutím otevřely, bylo jasné, co se řítí.
Museli jednat rychle, Tabitha vzala prvních pár nejdůležitějších věcí, které si narvala do tašky. Tu si hodila přes záda a pospíchala do haly, kde na ni čekala tetička. Rychle se vydaly k autu a doufaly, že je ta nestvůra nezahlédne. Zbožné přání. Nasedly do auta, tetičk nastartovala a bleskurychle vyjely. Bylo to pár minut, možná půl hodina, než se v dálce na obloze objevil obrovský pták. Netrvalo jim dlouho, než zjistily, že to pták bohužel není.

"Co je to?" zeptala se Tabitha. Srdce jí bušilo. "Harpie," odpověděla jí tetička. Jeli tak rychle, jak jen to auto dovolilo. Na nějaké předpisy nedbaly, na co? Šlo tu o život, to bylo jasné. Jenomže harpie je doháněla a když už se chtěla snést přímo před auto a tím ho zastavit, vjelo do lesa. Tam se mohla snažit, ale byla značně znevýhodněná. Jeli rychle, jí zavazely větve.

"Dál už nemůžu!" prudce zabrzdila a otevřela dveře auta.

"Ale co budeš dělat?" ptala se vystrašeně Tabitha.

"Já to zvládnu, Tabbs, mě nechtějí," konejšivě se na ni usmála a jakmile se nohama dotkla země, auto se rozjelo pryč.

"Sbohem," zašeptala. Zaslechla vítr, padající větvičky, větve. Byla tady. A tak utíkala, bylo to jen pár metrů, bránu měla na dosah. Harpie najednou zmizela, jako by nikdy neexistovala. Nebylo po ní vidu ani slechu.
No, a tak se dostala Tabbs do Tábora.

Zajímavosti

> Jako malá vždycky sbírala na zahradě tulipány, na procházkách při kraji cest slunečnice a ve slunné dny si u jezera pochutnávala na jahodách, to pro ni bylo ideální.

> Už odmalička má hrozný strach z bouřek, vlastně ani neví proč, prostě ji jen děsí, poměrně dost.

> Když se nudí, nebo je nervózní, člověk to pozná lehce, pokud ji už nějakou dobu sleduje, nebo zná. Vždycky si začíná zaplétat copánky, většinou je zase rychle rozplete, ale jindy jich pár ve vlasech nechá, asi jen tak.

> Je to sice trochu nezvyklé, vodu opravdu miluje, ale do dvanácti neuměla plavat. Bála se a měla pořád pocit, že ve vodě něco je. Jakmile tento strach překonala, v jezeře, nebo na koupališti, trávila všechen volný čas. Vždy si ale dává pozor, velký pozor.

> Plave poměrně rychle, to ji ale nebaví, raději si užívá klid, nebo se potápí. Pod vodní hladinou je svět mnohem zajímavější, korály, rybky, řasy, podmořský život ji zkrátka fascinuje.

> Hodně se strachuje o své okolí, zejména o lidi, kteří jsou pro ni nějakým způsobem důležití, bojí se jejich ztráty, o sebe se až tolik nestará.

> V podstatě v jakékoli situaci si kouše spodní ret, je to tak trochu zlozvyk, no kupodivu nemá ani popraskané rty.

> Má hrozně ráda zvířata, ale pavouci, hadi a podobná stvoření jí docela náhání hrůzu.

> Odpřísáhla si, že nikdy nesní žádnou rybu. Z nějakého důvodu jsou jí prostě ryby proti chuti, raději je vidí plavat v nějakém jezírku v přírodě.

> Když jí bylo asi osm, měla tři rybičky. Pojmenovala je Sebastian, Flounder a Triton, podle postaviček z animované pohádky Malá mořská víla, no a bylo jí jedno, že Sebastian a Flounder byly zřejmě holky. Po roce jí zemřely, byla hrozně smutná, ale měly krásný pohřeb, spolu s vodou z akvárka je spláchla do záchodu.

> Většina lidí jí říká prostě Tabbs, své jméno má sice docela ráda, ale Tabbs jí přijde méně temné. No vážně, Tabitha zní jako nějaká zlá čarodějka, nepřijde vám?

> Někdy pod oblečením nosí plavky, jen tak kdyby se náhodou vyskytla možnost skočit do vody.

> Mimo vodu, ráda čas tráví také v přírodě, lesy a louky jsou pro ni velmi uklidňující, především když se chce nad něčím zamyslet. Když si ale potřebuje zvednout náladu, buďto běhá, nebo si jde zaplavat. A nutno podotknout, že má raději jezera a oceány, než nějaká koupaliště ve městě.

> Občas se jí stále zjevují Arae, svého strýčka sice sama nezavraždila, ale za jeho pobláznění a smrt může. Udělal to kvůli tomu, aby je všechny uchránil přes nestvůrami a měl pocit, že jediný důvod jak to udělat, je zabít ji. Podle něj to však byla spása.

> Než se její strýček zbláznil, chodívali spolu do mořských světů, pozorovali žraloky i jiné živočichy, ale nejraději to měla tam, kde byli delfíni.

> Je to tak trochu zlozvyk, vždycky když jde kolem nějaké kašny, nebo fontány, háže do nich drobné a něco si přeje. Taky má přání, když padá hvězda, ráda si představuje, že se jí ta přání vyplní, i když ví, že je to hloupost. Stejně ráda doufá, drží si takhle vzpomínky na to, jaké to bylo když byla dítě. A na trochu dětskosti není nikdo dost velký.

HYDROKINESIS

I'm a paragraph. Click here to add your own text and edit me. It's easy.

CURATO