Jak začít. No… Cade vyrůstal v neúplné rodině. Měl mámu a svého dědečka. Bydleli v činžovním domě s né moc přívětivými sousedy. Lidé v sousedství je neměli rádi. Pořád se je nějak pokoušeli vyhnat, ale Cadeova máma to vždy brala optimisticky. Nikdy moc nechápal, proč jsou na ně takový. Možná proto, že jsou míšenci, nebo protože jeho máma pořád někam mizela a vracela se v nejlepším případě po týdnu s pár modřinami? Kdo ví. Ale co Cade dobře věděl bylo, že i přes pár nedostatků má super život. Když byla máma pryč, staral se o něj děda. Milý vousatý stařík, co mu pořád vyprávěl staré japonské báje a bral ho do své dílny, kde spolu trávili veškerý čas. Cade měl dědu rád, ale jak vyrůstal, začalo ho dost štvát to, že neustále peskoval jeho mámu za to, že si neváží svých kořenů, pořád někam mizí a nechává svého syna o samotě. Jako malý vystřídal spoustu škol. Pokaždé ho od tam vyhodili za porušení školního řádu. Ale on za to tak úplně nemohl. Pokaždé se stalo něco, co sám nechápal. Dokonce si myslel, že už musí být šílený. Učitelé ho posílali k psychologovi, ale jeho máma to hned po prvním sezení zatrhla. "Cade není šílený a ani nemá o kolečko navíc." Pořád jim opakovala. Když Cadeovi bylo deset, přišla si pro něj sociálka zavolaná sousedy. Jeho máma zrovna nebyla doma, takže měli pádný důkaz si ho odvést a vůbec je nezajímalo, že je tam jeho děda. Prý kvůli zanedbávání výchovy dítěte. Prostě si ho odvedli a on skoro týden strávil u cizí rodiny. Nechtěl tam být, tak dělal všechno pro to, aby jim znepříjemnil život. Čekal, že si pro něj máma přijde, ale i po tolika dnech se neukázala. Nakonec si pro něj přišel děda. Nejhezčí chvíle jeho života. Děda stál u dveří v jeho japonském národním oblečení, do teď nechápe, proč si prostě nemohl vzít kvádro, ale co, s rozpřaženýma rukama a úsměvem ve tváři. "Pojď jdeme domů." Řekl mu.& quot;Moc papírování." To byla dědova odpověď na to proč mu to tak dlouho trvalo. Ale šlo poznat, že něco skrývá. Když přišli domů, u večeře mu děda vysvětlil po pravdě, proč to trvalo tak dlouho. Jeho máma zemřela. Uběhli dva měsíce. Cade s dědou našli novou přijatelnou školu. Sice musel dojíždět daleko autobusem, ale aspoň ho tam vzali a zaručili se za to, že Cade školu dodělá. Sice tomu moc nevěřil, ale nechtěl kantorům kazit ten optimismus. Přišel první den nástupu na novou školu. Všechno šlo jako po másle. Spolužáci byli milý. Učitelé jakbysmet. Cadeova škola byla směřovaná na rukodělné práce, což se mu velice zamlouvalo. Hned se přihlásil na spoustu kroužků. Cade sám neví jak to dokázal nebo co se stalo, ale na škole vydržel šest let. Neuvěřitelných šest let. Sem tam se mu stalo pár nevysvětlitelných nehod, ale kantoři ho za to nevyhodili. A to jen proto, že kantoři neměli žádný důkaz. Nemohli ho přece vyhodit za to, že školní autobus zničil řidič, co se proměnil v monstrum. Cade dovršil šestnácti let. Jednoho dne, jako by cítil, že se něco stane. Měl takový divný pocit, který ho doprovázel po celý čas co byl ve škole. Ten den končili brzo. Už ve dvanáct mohl odejít. Cestou domů v autobuse spal, ale v polovině cesty ho probudil ten špatný pocit. Rozhlédl se kolem sebe. Vše bylo normální. V autobuse už nebylo moc lidí a venku svítilo slunce. Ale pak najednou autobus prudce zastavil. Jen tak tak se nebouchl do hlavy o protější sedadlo. Když se narovnal, začal zjišťovat, kvůli čemu řidič tak prudce zabrzdil. Vběhla mu do cesty nějaká zvěř, nebo snad nějaké protější vozidlo dostalo smyk? Netušil. Ale když se pořádně koukl dopředu zahlédl něco velkého a okřídleného. Stálo to před autobusem a pak se to rychle vzneslo to vzduchu. Nikdo pořádně neviděl jak to vypadá ani Cade. Pak šlo slyšet jakoby něco opravdu těžkého přistálo na střeše autobusu. Hned nad Cadem se skrz plech střechy prodraly obří drápy. Lekl se a začal utíkat. Sám nevěděl proč ale cítil, jakoby ho ta věc pronásledovala. Pak to najednou prorazilo přední okno. Všichni v autobuse začali křičet, ale v podstatě byli v bezpečí, protože ta věc, která vypadala jako okřídlený démon, šla přímo po Cadeovi. Ten okamžitě bez přemýšlení vyskočil z autobusu a rozeběhl se pryč. Jakmile se unavil, zpomalil a rozhlédl se, jestli ho to pořád pronásleduje. Nikde nic. Jaká úleva. Mohl se zorientovat a zjistit, kde se nachází. Byl tak v polovině cesty, což je tak tři kilometry od svého domu. Pořád se ohlížel a doufal, že ho ten démon, nebo co to bylo, už nesleduje. Ušel ještě pár metrů. Potřeboval se dostat k silnici. V tom najednou uslyšel nelidský zvuk. Řev co vydávala ta nestvůra. Nebyla daleko, ale ani né blízko na to aby Cadea zahlédla. Proto se znovu rozeběhl. Krom nelidského řvu slyšel i auto. Silnice. Už byl na silnici, když ten řev uslyšel opravdu blízko. Přeběhnul silnici rovnou do dalšího lesa a rozeběhl se pryč. Nevěděl kam běží, prostě chtěl být v bezpečí. Uběhl pár metrů a to monstrum s křídly ho dohnalo. Povalilo ho na zem. Naštěstí se Cade dokázal nějak vyprostit jen se škrábnutím. Běžel dál. Musel něco vymyslet. Nemůže běžet do nekonečna. Kousek před sebou si všil dost velké větve tak ve výši hlavy té nestvůry. Natáhl větev, co mohl a počkal až se příšera přiblíží. Pak větev pustil a ta ji praštila do obličeje. Nic moc, ale na menší zdržení dost. Běžel dál a dál. Jeho orientační smysl mu říkal, že bude někde u pobřeží. A to je pořád ještě daleko od domova. Najednou musel prudce zatavit. Stál totiž před bránou? … A dál už to nejspíš znáte. Cade nerad vzpomíná na minulost. Hlavně na tuhle část. Protože se choval, jako ustrašené kuře. Pravda, kdo by se nechoval, ale už na to prostě nechce vypomínat. Teď už je v táboře skoro dva roky. Svoji rodinu, čili dědu, po celý ten čas neviděl. Hold to tu dál přežívá, do doby než bude moct jít na výpravu.