Děti Hypna byly vždy známí svým spánkem, sněním a občasnými vidinami ve snech, děti Morfea na tom jsou v mnohých ohledech stejně, tedy až na spánek, který se mu vyhýbal již od raného dětství. Nesmíme ale opomenout sny. Kdybyste měli shrnout povahu našeho dobrého Thea, většina by jej dokázala popsat jedním slovem- sen. Snílek, jenž nikdy neztrácí svůj idol dokonalosti. Je jednoduchý. Mechanický ptáček na klíček. Působí tak strašně jednoduše, zároveň však složitě. Jako labyrint snů, odvíjený od středu. Nikdo se v něm nevyzná, ne na dlouho. Nepatrně se mění, ozubené kolečka rozkládá na menší a menší části tak, aby byl co nejsložitější. Skládá se z mnoha částí, z větších celků a jako jedinec působí na dvou stranách. Ve světě reálném a ve světě snů. Každá část se vždy rozlišovala jinak a on je v každé zcela jiným, novým. Stabilní a zahořklá realita oproti krásnému snu, obojí jej donutilo se formovat jinak. Dal se přirovnat ke kusu ledu, k pouhému jednomu z tisíců dalších. Malý kus ledu, nepatrný, avšak stále podstatný. Nahlížel do obou světů a jako jeden z mála viděl rozdíl. Roztříštěný na tisíce fragmentů, takhle na něj působila realita. Sen jej změkčil, ukázal mu pohled na krásu neexistujících iluzí a realita toho využila. Rozložil se, pomalu ale jistě, s pomocí své minulosti. Ale nebyl by zde stejný, kdyby nebylo těch snů. Naděje. Ukazovaly mu vše, co vidět chtěl, vše co by vidět mohl a on se toho chopil. Posbíral své kousky a slepil je úsměvem. Krásným a falešným úsměvem, který pomalu začal ovládat jeho reálný život. Tohle je jeho ideál, pohled dokonalosti. Je to on samým, falešným člověkem. Tisíc fragmentů v úsměvu, tisíc emocí v jedné lži. Všechno a nic. Je těžké o něm říci, že je smutný. Je vlastně těžké o něm říci vůbec něco. Realitě nedával nikdy pozor, nechtěl zde být. Nechtěl vidět všechny ty stvůry a ohavnosti, co ho čekaly mimo svoje krásnou pláň existence, chtěl všechno dát zpátky za clonu. Nevnímat. Neubližovat. Chtěl být ve světě, kde se o nic nemusel starat, kde všichni byli plnými celky a krásnými, nechtěl vidět pravý opak. Je snem pohlcen. Kdykoliv, když pro něj realita přestává dávat smysl tak upadne. Je to jako by se vypl, pozastaví se a vypadá jako pohlcen časem. Jednoduše upadl a většina lidí jej stále ignoruje. Proč? Nemá nikoho. Vždy to byl v odrazu ostatních ten podivín, který nikdy nikoho nezajímal, vždy se mu ostatní vyhýbali obloukem a vždy byl opovrhován společností. Nevadilo mu to, nikdy. Chtěl žít své sny, doslova žít, chtěl být tam, kde být chtěl. Byl volným. A jestliže se někdy někdo vážně zajímal o to, jak ho dostat z toho "transu" tak jedině tím, že by byla přilákána jeho pozornost, což se v mnohých případech nestává. Nikdo k němu takřka nemluví. Hodně kamarádů v životě neměl, vlastně byl zázrak, když se ukázal alespoň jeden. Jeden falešný kamarád, který se k němu přiblížil jenom ze srandy. Humorné. Naivní. Ezr- tedy Theo, ano, vždy to bude pro všechny Theo, se málokdy zajímal o pravé kamarády, o společnost. Ale jsou tu ty obvyklé případy, kdy sen nepomohl. Kdy se ze snu stávala noční můra a kdy trpěl samotou, kdy ho noční můra navštěvovala i v realitě. Dny samoty v nicotném světě, který nikdy neznal. Poznal pravou stránku sebe samotného, cítil emoce kromě štěstí. Zažil strach a smutek. A nejhorší pro něj byl ten pocit samoty, nepoznanosti. Nikdo ho nechápal a nikdo neměl zájem. Nikdo, nic. Nicota. Všude jen veliká propast kolem jeho ledového ostrova, který pomalu tál. Bez těch snů byl ničím. Nikdo nepřišel, když bydlel sám. Nikdo nemluvil, když trpěl nejvíce. Jen šepot a drby. Kecy a lži. Avšak vždy vše pomine, stejně jak pominuly ty dobré časy, jednou musely pominout ty zlé. Přežíval je v zákoutí své hlavy, jako zraněným ptákem neschopen letu, takhle přežíval. Z útržků a ze sledování, z krytí. Zprvu vše nové odstrkoval, nechtěl je znát. Nepotřebuji je, říkal si. Potom si je připustil k tělu, chtěl poznat jejich sny, dostal jen noční můry. Začal se jich bát, vyhýbal se jim zas a znovu a kdykoliv se mu naskytl někdo nový, komu by mohl věřit, rozpovídal se. Vždy mluvil tiše, nikdy neuměl křičet. Vždy naslouchal, a ač tak nikdy nevypadal, byl empatický. Empatie mnohdy řídí jeho sny, přehrává scénáře ostatních, jejich vzpomínky. Cítí za ně radost, brečí za ně. Cítil se v jejich kůži a pomáhal jim. Protože v tom náhle pak nikdo nebyl sám, až na něj. Tichý a zamlklý muž, který se vždy usmívá. Usmívá se, když spí, usmívá se, když trpí. Nepřestává, řídí jej. Mění jeho pohled, sbírá jeho kousky, všechny rozbité části, poslepu staví ptáčka, který nikdy nemá schopnost letu. Ptáčka na klíček, který jej zase zničí. A opakuje se to stále dokola. Nikdy to sám nemohl posbírat, všechny své střípky. Pravdu. Stal se dokonalostí svého vnitra, ideální osobou, která mnohdy vypadá jako bezchybná, jako kdyby cítil jen radost. V tom padá všechna ta chyba. Cítí všechno, vždy. Kdykoliv je v realitě tak trpí, nemá celek pro své emoce, které jim proudí stále. Ničí ho a zvětrávají, stejně jako vítr zvětrává hory. Krásný celek poničen sám sebou a okolím. Bezchybný štít chaosu, který jim proudí. Každá nadávka, každé slovo, každá pochvala, vše týkající se jeho zapadá. Uvadá jako kvítko, opomenuté mezi tisíci. Plané a nicotné, takhle to vše bere. Výhoda a nevýhoda. Dokáže ho umučit jen samota, nic víc, ale jen málokdo v něm dokáže vyšvihnout to pravé štěstí, to, které cítí kdykoliv je mimo. A jen málokdo ho zná takhle jako ostatní. V ostatních vidí jen možnosti, sny. Naivitu. Je to stále ještě dítě, které objevuje reálný svět, naivní dítě, které se občas spálí ohněm, se kterým si zahrává. Mnohdy nechápe důležitost situací, mnohdy nepochopí komplexní emoce, například lásku. Je mu cizí a nerozeznatelná oproti štěstí, je však v něm i natolik složitá, že by ji zařadil k smutku. Nikdo mu nikdy nic nevysvětloval. Je v realitě ztraceným, je jako štěnětem hledající svoji matku, hledající jídlo. Bezmocný a neschopný, nevinný, složitý a jednoduchý. Jen dvě strany, dvě povahy. Dva lidé žijící v proudu chaosu jménem Ezra.